Zapomenuté vodovody na Zábrdce a Malé Mohelce

Přelom devatenáctého a dvacátého století se odehrával ve znamení druhé průmyslové revoluce, kdy došlo k obecnému společenskému a hospodářskému vzestupu, díky kterému rostly i požadavky na lepší hygienické poměry. Díky změnám v průmyslu bylo možné levně vyrábět různá zařízení, jako byly vodovodní čerpadla a další. Tyto předpoklady umožnily stavbu vodovodů i v oblastech s velkým převýšením a značnou přepravní vzdáleností.

Úvod

Přelom devatenáctého a dvacátého století se odehrával ve znamení druhé průmyslové revoluce, kdy došlo k obecnému společenskému a hospodářskému vzestupu, díky kterému rostly i požadavky na lepší hygienické poměry. Díky změnám v průmyslu bylo možné levně vyrábět různá zařízení, jako byly vodovodní čerpadla a další. Tyto předpoklady umožnily stavbu vodovodů i v oblastech s velkým převýšením a značnou přepravní vzdáleností. V oblasti poblíž Mnichova Hradiště vznikla od konce devatenáctého století až třicátých let dvacátého století řada pozoruhodných vodovodů na Zábrdce a Malé Mohelce, které se staly předmětem vlastní diplomové práce a posléze předmětem tohoto článku. Článek je výběrovým shrnutím diplomové práce.

Oblast zájmu tohoto článku je nejlépe vymezitelná z hlediska hydrologického, jedná se o vodohospodářská zařízení na potocích Zábrdka a Malá Mohelka, které spadají do povodí řeky Jizery. Malá Mohelka se vlévá pravobřežně do Mohelky pod Chocnějovicemi a spolu se vlévají pravobřežně do Jizery v Mohelnici nad Jizerou [1]. Zábrdka se vlévá přímo pravobřežně do Jizery v obci Klášter Hradiště nad Jizerou [2]. Zábrdka pramení v osadě Zábrdí, plocha povodí je 71,3 km², délka toku 23,9 km, průměrný průtok u ústí 0,46 m³.s^-1 [3]. Větší přítoky Zábrdky jsou Čertův potok a Mukařovský potok [4]. Malá Mohelka pramení u Všelibic a má délku toku 12,46 km [5]. Zájmovým rozsahem článku je tedy horní tok Malé Mohelky a téměř celý tok Zábrdky, kromě dolní části toku, kde je vybudován skupinový vodovod Klášter - Bílá Hlína [6]. Územně lze oblast ohraničit jako východní okraj oblasti Ralsko, pojmenované podle své nejvyšší kóty se zříceninou stejnojmenného hradu. Tato oblast je značně rozlehlá. Rozprostírá se mezi Českým Dubem, Mimoňí, Mnichovým Hradištěm, Ralskem a Stráží pod Ralskem. Vzhledem k omezenému prostoru si dovolím stručně shrnout historii dvou nejvýznamnějších firem, které v uvedené oblasti vyráběly strojní zařízení a stavěly vodovody. První a starší firmou byla firma Josefa Gattera z Kuřívod, později se pustil do vodohospodářského podnikání i Josef Kešner z Hlavice.

Josef Gatter

Rodina Gatterů pocházející z širšího okolí obce Kuřivody, přišla ze Saska do Čech v sedmnáctém století. Předek Josefa Gattera byl Franz Seraphicus Gatter, původem z Vlachového u Osečné, odkud odešel v roce 1850 do tehdy významné obce Kuřivody, kde koupil místní poštu z roku 1692 a přebudoval ji na drobný strojní podnik na výrobu beranidel, a hasících přístrojů [7]. Franz Seraphicus Gatter měl osm dětí ze dvou manželství. Z prvního manželství s Helene Gröschel, to byl Josef Gatter (1856-1929), který převzal po svém studiu na strojní průmyslové škole v saském Chemnitz dobře zavedenou otcovu dílnu a rozšířil sortiment výrobků [8]. Umocnil tak otcovu slávu, když zavedl vodovody do řady obcí v blízkém i širokém okolí v letech 1880 až 1945. Jeho dílna se postupně vypracovala z původní malé rodinné dílny, na největšího výrobce parních strojů, parních prámů, obráběcích strojů, vodních kol v okrese Česká Lípa. Jeho vodárny budily už v té době zaslouženou pozornost, protože nebylo obvyklé, že se tehdy voda dostala z hlubokého údolí potoka Zábrdky až do kašny, nebo vodojemu na návsi [9]. O jeho úspěšnosti svědčí i ocenění udělené mu na Živnostenské, průmyslové a zemědělské - lesnické výstavě v České Lípě roku 1890, kde získal bronzovou medaili.

Dodnes se po rodině Gatterových zachovalo jen několik historických fotografií a řada vodáren a vodovodů, např. v obci Strážiště, na Zábrdce v údolí mezi Strážištěm a Vicmanovem z roku 1890. Jejím strojním zařízením bylo pravděpodobně železné vodní kolo na spodní vodu, které pohánělo dvě ležatá pístová čerpadla. Zajímavé je, že v roce 1889 byla v nedalekém Mukařově strojníkem Schmidtem ze Žitavy dokončena vodárna shodného konstrukčního provedení [10]. Je tedy možné, že J. Gatter zakoupil licenci od Schmidta. Další vodárnou dokončenou Gatterem byla vodárna Vicmanova z roku 1893, situovaná právě mezi Vicmanovem a Mukařovem. Vodárnu Vicmanova pohánělo rovněž železné vodní kolo na spodní vodu, které hnalo dvě ležaté pístové pumpy [11]. Pod Vicmanovem se dodnes na pravém břehu Zábrdky zachovala prázdná strojní stanice. Vodní kolo o průměru 2 m a šířce věnce 0,6 m s oběma ležatými pumpami bylo odvezeno, zrenovováno a nainstalováno před úpravnou vody VaK a. s. Mladá Boleslav, závod Velký Rečkov [12].

Pro obec Olšina vybudoval Gatter v roce 1890 strojní čerpací stanici v údolí Zábrdky na soutoku s Čertovým potokem. Vodárnu pohánělo železné vodní kolo na svrchní vodu. Čerpací stanice se dochovala včetně prameniště, ale bohužel bez jakýchkoliv pozůstatků čerpacího stroje. Čerpací stroj byl odvezen neznámo kam, dodnes se dochovalo jen kolo na střední vodu s obráceným chodem pohozené na louce u Náhlova-Vlachového. Vodárna Proseč byla vybudována Gatterem v roce 1894 pod „Novým mlýnem” na Zábrdce. Skládala se ze železného vodního kola o průměru 2 m, šířce lopatek 0,6 m a hloubce lopatek 0,29 m. Má 36 lopatek a výkon 1,14 Ks. Strojní zařízení se zachovalo ve svém kamenném domku dodnes, ale není v provozu. Strojní zařízení bylo v roce 1946 obnoveno strojníkem Kešnerem z Hlavice. Prosečská vodárna je jediným pozůstatkem stejnojmenné obce, která kompletně zanikla při budování vojenského výcvikového prostoru Ralsko. Dále Josef Gatter zřizoval a dodával trkače pro zásobování řady jednotlivých samot v dané oblasti.

Vodárny Josefa Gattera jsou konstrukčně mnohem náročnější a to díky použití ležatých pístových čerpadel, proto se udržely v provozu krátce, zhruba po dvacet až třicet let. V období výstavby prvních vodáren nebyly zřejmě tak vysoké nároky na hygienu, jako za éry ČSR, Gatter použil u většiny svých vodáren průsakové jímky, do kterých terénem volně pronikala voda ze Zábrdky. Jeho vodárny byly vybaveny technologicky složitějším a nákladnějším technologickým vybavením, na rozdíl od vodáren strojníka Josefa Kešnera, jehož vodárny se dvou případech dochovaly v provozu dodnes.

Josef Kešner

Josef Kešner, chalupník a strojník, se narodil v únoru roku 1882. Jeho manželkou se stala Anna narozená v dubnu roku 1889, rozená Černá ze Všelibic. Josef Kešner se na střední odborné škole vyučil strojníkem, v roce 1910 si vybudoval na dvoře své usedlosti v obci Hlavice č. p. 10 dílnu a zavedl si v ní drobnou strojírenskou výrobu hospodářských strojů, mlátiček a čerpacích plunžrových pump poháněných vodním kolem [13]. Drobným živnostníkem byl až do roku 1955, kdy skončil s výrobou strojů. V čase největšího rozmachu své dílny měl až 9 zaměstnanců. V tehdejších podmínkách nebyla výroba vodovodů a čerpacích strojů snadnou záležitostí, tehdy byly dostupné pouze jednoduché závitníky a olověné, nebo železné, pozinkované trubky. Výrobu měl ve svém stavení přímo naproti přes dvůr svého č. p. 10. Dílna se zachovala dodnes, i s původním kovoobráběcím soustruhem, původně poháněným nožně, později transmisí a elektrickým motorem.

V roce 1913 bylo v Hlavici zřízeno „Vodohospodářské družstvo", které si vzalo za úkol zřídit v obci vodovod. Do vodovodního družstva se zpočátku přihlásilo 8 členů s celkovým podílem 400 Kčs. V roce 1914 byla zřízena odbočka vodovodu do školy nákladem 268 Kčs s ročním příspěvkem 50 Kčs, z čehož řídící učitel platil 20 Kčs [14]. Nejstarší, Josefem Kešnerem vybudovaná vodárna, byla vodárna Hlavice, stála na Malé Mohelce v katastru Lesnovka. Obec Hlavice se rozprostírá po strmých stráních a obyvatelé používali veřejnou vodu Malé Mohelky, kterou po těchto stráních nosili z pramenů za velice nebezpečných podmínek i v době náledí. Škola vůbec neměla pitnou vodu a pro špatnou vodu ze studní byly nemocné tři děti na střevní tyfus v r. 1910 a bylo tedy v zájmu veřejného zdraví zavést do obce dostatečné množství zdravé vody [15]. Vodovod byl družstvem vybudován s nízkým nákladem a původně byl celý konstrukčně jednoduchý. Byl zřízen pro užitkovou vodu, ale voda byla používána i k pití a vaření. Vodárna byla poháněna největším vodním kolem v oblasti. Byl to korečník na horní vodu o průměru 3 m a užitém spádu 3,4 m [16]. Dodnes se strojní stanice nedochovala, zůstal pouze vodojem za kostelem na návsi.

V letech 1926 a 1927 vyrobil a dodal Kešner strojní zařízení pro soukromý vodovod na užitkovou vodu rolníků Františka Milera č. p. 50 a Františka Svobody č. p. 31. ve Strážišti. Strojní stanice je umístěna v údolí Malé Mohelky pod Buškovou jeskyní. Voda poháněla vodní kolo na horní vodu, která hnala jednoduché plunžrové čerpadlo a to dopravovalo užitkovou vodu s převýšením sto metrů do vodojemu na Mohelkách [17]. Strojní stanice včetně kompletního zařízení se dochovala ve funkčním stavu dodnes. V létě roku 1929 Kešner vybudoval vodovod v osadě Lesnovek poháněný železným vodním kolem na horní vodu [18]. Osada Lesnovek správně patřila pod obec Hlavice, měla tehdy 29 domovních čísel se 130 obyvateli. Osada dodnes tvoří kompaktní celek, její jednotlivá stavení stojí na dně údolí a na obou protilehlých stráních. Obyvatelé Lesnovka byli většinou drobní zemědělci a častá nouze o vodu je přiměla ke zřízení družstva a společného výtlačného vodovodu na pitnou a užitkovou vodu [19]. Uprostřed návsi Lesnovka se dodnes dochovala původní strojní čerpací stanice včetně pozůstatků vodního kola. Vodárnu zásobující osadu Těšnov vybudoval Josef Kešner pod hostincem „Na Pince” na Zábrdce někdy v roce 1929, kdy přesně nevíme, archivní materiály se k této vodárně nedochovaly. Vodárna odebírala pitnou vodu z prameniště vyvěrajícího na úpatí pískovcové skály naproti hostinci „Na Pince”. Vodárna je opatřena železným vodním kolem na střední vodu s obráceným chodem [20]. Vodárna se dochovala a nepřetržitě zásobuje Těšnov vodou. Další vodárnou postavenou stavitelem Václavem Mizerou z Libíče u Českého Dubu a vybavenou strojním zařízením od Josefa Kešnera byla vodárna obce Náhlov vybudovaná v listopadu roku 1929. Kešner do vodárny dodal železné vodní kolo na horní vodu [21]. Vodárna se zachovala v neprovozním stavu opuštěná v údolí Zábrdky pod Náhlovem dodnes, její štít je zdoben nápisem „V. Mizera 1927 J. Kešner".

Josef Kešner se podílel na stavbě a strojním zařizování mnoha dalších vodáren na Zábrdce a Malé Mohelce, například dodal nové plunžrové čerpadlo do vodárny obce Kozmice, nebo se ucházel o rekonstrukci vodárny obce Mukařov. Po druhé světové válce, v roce 1946 obnovoval železné vodní kolo na spodní vodu obecní vodárny Proseč, kterou v roce 1894 postavil a strojem vybavil v údolí Zábrdky pod „Novým Mlýnem" Josef Gatter [22]. Pan Kešner má nespornou zásluhu na výstavbě vodovodů v Oblasti Zábrdky a Malé Mohelky, kdy svým strojnickým umem dokázal dostat vodu z hlubokých údolí s převýšením okolo 100 m. Důkazem jeho kvalitní práce jsou dvě dosud plně funkční vodárny, jedna zásobuje dva soukromníky na Mohelkách z potoka Malá Mohelka a druhá je na potoce Zábrdka je to vodárna Těšnov.

Závěr

Ve své době všechny vybudované vodárny představovaly pro obce nepopiratelný přínos, kdy výrazně zlepšily kvalitu života. Lidé se již nemuseli zabývat donáškou a dovážkou vody do obcí, ale mohli se lépe a intenzivněji věnovat zemědělským a hospodářským pracím. Zlepšila se i celková úroveň hygieny a podařilo se odstranit, nebo minimalizovat různé infekční nemoci úzce spojené s hygienicky závadnou vodou [23].

Z hlediska technologického, vzhledem k velkému převýšení mezi zdrojem vody v údolí příslušné vodoteče a vodojemem, bylo v drtivé většině použito čerpání pomocí vodního motoru - vodního kola v kombinaci s pístovým, nebo plunžrovým čerpadlem. Z hlediska typologického se v oblasti nalézají tři typy kol, které rozlišujeme podle práce s vodou. Kola na horní vodu, kola na střední vodu s obráceným chodem a kola na spodní vodu. Obecně platí, že kola na horní vodu jsou nejlépe využitelná v místech s velkým spádem, kola střední vodu v místech s nižším spádem a kola na spodní vodu jsou využita v místech s velmi malým spádem, tak jak výškově klesal daný vodní tok. Byla snaha co nejlépe volit možné umístění vodárny s příslušným vhodným vodním kolem v poměru k co nejlepším stavebním nákladům na délku náhonu a odpadního kanálu společně s délkou potrubí pro pramennou vodu a výtlačným potrubím. Optimální bylo nalezení vhodného kompromisu mezi těmito všemi uvedenými délkami, to vše mělo podíl na výběru vhodného vodního kola. V oblasti nebylo z důvodu proměnlivosti průtoků použito vodních turbín, byly ale byly velmi vhodně využity nejvýkonnější vodní kola, v jednom případě máme doloženu i výměnu vodního kola za výkonnější typ. Jednalo se o vodárnu Kozmice, kde bylo zaměněno kolo na horní vodu za kolo na střední vodu s obráceným chodem [24]. Pokud byl nalezen vhodný zdroj vody vyvěrající z prameniště na vrcholu hřebene, byl jako čerpací technologie použit trkač [25].

Technické památky byly donedávna neprávem opomíjenou skupinou zájmu poznání historických staveb. Právě oblast Zábrdky a Malé Mohelky je v rámci České republiky unikátní díky komplikovaným geologickým poměrům, které si vynutily vybudování řady nákladných a výkonných vodovodů poháněných různými vodními motory, které se koncentrují na poměrně malé ploše ve dvou údolích Zábrdky a sousední Malé Mohelky. Takto vysoká koncentrace vodáren poháněných vodními koly nemá jinde v České republice obdobu. Právě vodárny poháněné ocelovým vodním kolem představovaly na začátku dvacátého století „umíráček“ vodních kol jako celku, kdy byly funkčně nahrazeny vodními turbínami. Ale díky provozu vodních turbín se zjistilo, že turbína má řadu konstrukčních omezení a nemůže pracovat tam, kde může účinně pracovat vodní kolo. Využití drobných vodních zdrojů jako hnací síly nevratně kvantitativně i kvalitativně znehodnotilo neefektivní socialistické vodohospodářství. V současnosti je opět vzestupná tendence obnovy využití drobných zdrojů vodní síly i na drobných vodotečích, ale zatím bez dostatečné reflexe historických zkušeností.