Scénář bestselleru Duna, odehrávající se na pouštní planetě, kde má voda větší cenu než zlato, může být za několik desetiletí pozemskou realitou. Pokud se nezmění přístup členských států i Evropské unie k nakládání s pitnou vodou.

  Pavel Poc

Poslanci Evropského parlamentu chtějí zvýšit tlak na Evropskou komisi, aby zpřísnila ochranu zdrojů pitné vody. Dosavadní legislativa většiny členských států i předpisy EU je totiž, podle části europoslanců, nedostačující.

"Nedostatkem pitné vody je ve světě ohrožena více než miliarda lidí. A toto číslo se rok od roku zvyšuje, za dvacet let to mají být již tři miliardy," upozorňuje český poslanec Evropského parlamentu Pavel Poc. Nejde přitom jen o problémy Afriky nebo Asie, jak se řada lidí domnívá. S ubývajícími zásobami pitné vody se totiž potýkají už i některé části Evropy.

Podle údajů Evropské unie se v posledních letech zvýšil počet obyvatel v členských státech postižených nedostatkem vody z šesti na téměř třináct procent. Především jde o obyvatele jižních částí Evropy. Odhaduje se, že jen suché období v roce 2003 pak evropské ekonomice způsobilo škody ve výší téměř devět miliard euro.

Příčin je přitom celá řada. Od průmyslového znečištění, přes nadměrnou spotřebu, až po klesající schopnost krajiny zadržovat v důsledku lidských zásahů vodu nebo globální změny klimatu. V České republice jde také o důsledky meliorací nebo nesmyslného narovnávání vodotečí v druhé polovině minulého století.

"Problémy s pitnou vodou nejsou jen důsledkem klimatických změn nebo zneužívání a plýtvání. Je to, mimo jiné, také otázka komodifikace přírodních zdrojů. Voda je výborný obchod, pít přece musí všichni, takže je to skvělé zboží," říká český poslanec Evropského parlamentu.

"Řada evropských měst již ví, že když soukromý sektor vyhospodaří infrastrukturu pro zásobování vodou, prostě jde od toho a veřejná správa potom musí všechno zachránit a hlavně zaplatit. Je to pořád to samé, privatizace zisků a znárodnění ztráty. Ekonomická krize, krize v dodávkách vody. Je za tím vesměs obyčejná lumpárna," říká Poc.

Typickou ukázkou je například Londýn. Tamní vodovodní síť provozovaná privátním vlastníkem dosahuje v důsledku investičního zanedbání obrovských ztrát. V důsledku toho spotřeba na jednoho obyvatele města dosahuje až 217 litrů, zatímco britský průměr činí 80 litrů. Obdobná situace je i v Praze, kde jen ztráty v potrubí dosahují zhruba 20 procent.

Jak poslanec Evropského parlamentu Poc dále poukazuje, je zcela nezbytné, aby v souvislosti s úbytkem zásob, začaly členské země Evropské unie, Českou republiku nevyjímaje, k vodě přistupovat jinak než dosud. Jako ke strategické surovině. "Tedy aby nad jejich ochranou a využitím byla větší veřejná kontrola. V mnoha regionech totiž zásoby vody, nakládání s nimi, i distribuci, zcela kontrolují privátní subjekty jejichž jediným cílem je pouze dosažení zisku. Nikoliv ohled na strategické zájmy země," konstatuje Poc.

Problematikou zvýšené ochrany zdrojů pitné vody se tento týden zabýval i výbor ENVI Evropského parlamentu. Ten, mimo jiné, řešil i možnost zpřísnění současné směrnice o ochraně zdrojů pitné vody.

Autor

RNDr. Pavel Poc, poslanec Evropského parlamentu